Na táboře je krásně

Páneček vytáhl ze skříně velkou krabici a panička poletuje po boudě a schraňuje do té krabice různé věci. Tak buď panička čeká štěňata, nebo má falešku. Anebo že bychom zas jeli na tábor? No fakt že jo. Hurá! Pohyblivá bouda na čtyřech kolečkách praská ve švech. Jedeme zase do rekreačního střediska Luka v Podhradí nad Dyjí. Za kamarády a za zábavou. Nemůžeme se dočkat, a tak si s Vetřelcem občas štěkneme Už tam budem? Už tam budem? Pánečci nereagují, ale podle jejich úsměvu pod čenichem víme, že tábor se blíží. Snad pánečci nezapomněli na špekáčky a granule. 

A jsme tady. Pánečci se se všemi vítají a objímají. Je nás tu celkem dost, asi 25 dvounohých a 22 klabatých účastníků a pár mláďat. Taky bych se přivítal a objímal, hlavně s tou Voňavkou, co je tu letos poprvé. Myslí si, že mě obalamutí, když ji venčí mimo areál. Já vím přesně, kde Voňavka je a kudy chodí. U sousedů je taky Kost, co by stála za hřích. Označím si pro jistotu její schod. Ale Voňavka teda dneska voní víc. A ještě tu voní koláčky, buchty, šnečky, špekáčky. Už začala uvítací párty. Jenže ta je jen pro dvounohé živočichy. Zábava pro ty čtyřnohé má začít, až se světlo schová a zas vyleze.

Světlo už vylízá, musím vzbudit paničku, abych si ráno jako první jednoznačně označil rajón svého harému. Olíznu jí čenich a oči, to vždycky zabere. Panička štěká cosi o tom, že je teprve pět hodin ráno a že to asi přehnala s pitím. Nevím, co přehnala, já ji z misky vůbec neviděl pít. Žádné odmlouvání, paničko, jde se prostě ven. Voňavka ještě spí. Kost taky. Označím si znova její schod a celý zbytek rajónu a pak přímou čarou táhnu paničku k terase. Tam zaručeně najdu na zemi něco k snědku. Zbožňuju tohle luxování. Je tu ale krásně.  

Někde se stala chyba. Místo tradiční táborové zábavy, jako je třeba honění střapečku, jedeme zas pohyblivou boudou a navíc k velké vodě. Dvounozí jí říkají Vranovská přehrada. Jsem snad vrána? Nebo jsem snad ryba? Nejsem. Jste si měli vzít s sebou k vodě Vetřelce, to je ryba převlečená za psa. Ale já tedy ne. Já si víc než nohy nenamočím a nenamočím, i kdyby se pánečci na hlavu stavěli. Vetřelec má prý klidový režim, protože má bolavý cecík. Je fakt, že místo velikosti A, má teď velikost tak F. Fuj to jsem se lek. Ale to neznamená, že místo ní budu plavat. Vlezte si do té velké louže sami, když vás to tak baví. Já se budu slunit na dece a hypnotizovat batoh se svačinou. Někteří kámoši vyměkli a do té louže vlezli a plavali. Jsou to měkkýši no. Nakonec jsem dostal od pánečků kus jejich svačiny. Musím uznat, že až na tu papriku je tu móc hezky. Jen ty vrány jsem v přehradě neviděl.  

Večer pánečci odcházejí na přednášku dvounohého živočicha Hanky Böhmové ze školy Koira. Prý je to znalkyně psích duší a ví, jak pánečky naučit správnému chování. A tak s Vetřelcem tajně doufáme, že pánečkové budou Hance správně naslouchat, aby nás potom mohli dobře poslouchat. Tak to jsem teda na ni zvědavý. Až světlo znova vyleze, má se konat praktická ukázka toho, jak nás naši pánečci dobře poslouchají. Skoro kvůli tomu nemůžu dospat, jak se těším, až jí to ukážu.

Tak jsem se dočkal. Hanka si mě vybírá jako cvičného králíka a mám předvést, jak se sám pozitivně rozhodnu nevzít si hozený kus sušeného masíčka a nejprve se na ni podívat. Zbláznila se snad? Co to je za nerozumného živočicha? Dyť mi to sežerou mravenci. Anebo to sezobne nějaký pták. Nedejbože aby mi ten pamlsek sežral některý z kámošů. Takhle se plýtvá pamlskama? Co by na to řekli pesani v útulcích? To nemůžu dopustit. Fakt ne. Nesmím z toho masa spustit oko. Zarytě sleduju pamlsek a nehnu ani buňkou, natož chlupem. Hanka stále čeká a k masu mě nechce pustit. Ta má ale výdrž. Nějaká divná. Nechce poslouchat. To si říká znalkyně psí duše? Kdyby mě znala, věděla by, že mě má k tomu pamlsku pustit. Jinak začnu štěkat. Tak jo. Štěkám. A znova štěkám. Ef Ef Ef. Krk mám natažený jak žirafa. A furt nic. Zvyšuju frekvenci a volume svého libozvučného Ef Ef Ef. A nic. Sakryš přece tam nenechám to masíčko se rozložit časem. To by byla věčná škoda. Tak teda jo, já jakože pohnu brvou směrem k Hance a maso bude moje. Tak nic. Neskočila mi na to. Hm, tak já zkusím ještě pootočit hlavou, ale zavřu při tom oči. Taky nic. To je ale tvrdohlavý živočich. Přece musím za každou cenu to maso vyhrát. To maso musí být hned teď užaj moje. Mrknu tedy očkem na tvrdohlavého dvounohého živočicha a v tom okamžiku se změní svět v maso. V dáli mlhavě slyším jakési cvaknutí, jásot, ale všechny smysly soustředím na maso. Vyrážím za ním a lahůdku vyhřátou a vyleželou v trávě slupnu jako malinu. Je tady ale krásně. A jak mě ta Hanka hezky poslechla. Holt mému neodolatelnému pohledu již nejeden dvounohý živočich již podlehl.

Další ráno je všechno v naprostém táborovém pořádku. Slyším zvuk navijáku a střapce. Když vidím střapec, zatemní se mi mozek. Musím pořádně zaštěkat své Ef Ef Ef a teprve pak mě panička za ním pustí. Střapec mi připomíná zajíce. Peláším jako o závod a samozřejmě zajíce ulovím. Jen kdyby mi ho pánečci vždycky netahali z tlamy. Jsem si ho přece ulovil, tak ho můžu sežrat, no ne? Já jim taky kuřata netahám z tlamy. 

Odpoledne nastoupil na plac Velký rukáv. Pánečci tomu říkají obrany, ale já pořád nechápu proč. Nevidím jediný důvod, proč bych měl Velký rukáv bránit. Pamlsky se z něj nesypou a nehárá to. Tak co bych se namáhal. Radši se jdu pomazlit. Přesto se někteří kámoši se můžou zbláznit, sotva Velký rukáv uvidí. Třeba Kost, ta má zatemněno stejně jako já u střapce. Kdyby si místo toho kousání a přetahování nechala energii na mě. Tak jako já si nechávám síly na podvečerní soutěž o nejlepší utopené špekáčky. A to tu teprve bude krásně. 

Moc jsem si přál soutěžit. Nemusel bych ani vyhrát, stačilo by mi zúčastnit se coby porotce a ochutnat ze všech těch talířků s voňavými otopenými špekáčky. No ochutnat, to není to správné slovo. Prostě sežrat. Všechno. I s těmi papírovými talířky. Jenže někde se stala chyba a pánečci mě nechali odpočívat v boudě. Jak mám odpočívat, když se dvounozí cpou utopenými špekáčky? Ty naše se dva měsíce topily v nálevu společně s cibulí a dalšími tajnými ingrediencemi. Víte, jak musely být lahodně utopené? Porota řekla, že byly třetí nejlépe utopené ze všech. No nevím, já bohužel neochutnal ani ty naše, ani soupeřů. Ani Vetřelec je neochutnala, a to se umí i potápět.

A neochutnali jsme ani špagety. Nechápu, proč ty nejzajímavější disciplíny jsou pro dvojnohé živočichy. Soutěž v pojídání bulloňských špaget bez rukou je přece jednoznačně bull disciplína. Já bych měl misku špaget vyluxovanou během pár vteřin i bez tlapek. Ale ještě jsem neviděl pánečky zabořit hlavu do misky a žrát jako já. Až doteď. No to je ostuda. Panička tlamu červenou od bulloňské omáčky a místo, aby vysála špagety jedním dechem, zalyká se smíchem, div se neudusí. S takovou fakt nemůže vyhrát. Bych jí pomohl, místa v žaludku mám klidně na dvě tři čtyří porce, ale nechtějí mě k tomu pustit. Aspoň v noci, až usne, jí potají olížu celý klabák a zas tu bude krásně.

Tombola taky není psí disciplína. Moc nechápu, co ty naše pánečky na tom tak baví. Soutěží totiž jenom v tom, kdo si vytáhne lepší číslo z klobouku. A sotva si teda vysoutěží nějaké to číslo, hned ho vymění za nějakou naprosto zbytečnou věc - třeba obleček pro pánečka s obrázkem cizího bulíka, nebo tašku s obrázkem cizího bulíka nebo třeba misku na kafe s obrázkem cizího bulíka. Jako proč by měla panička nosit tričko s cizím bulíkem, když má mě a Vetřelce? Tak snad příště vymění pánečci vylosované číslo aspoň za pytel granulí nebo něco podobně smysluplného.  

Konečně se zase dostalo i na psí disciplíny. Zabíjení balonků patří k naší tradiční oblíbené zábavě. Pánečci balonky jen nafukují. Ale tím jejich role končí. My je zabíjíme. Zubama, drápama, tělem, pohledem, svěžím dechem, prostě čímkoli. Nejsem sice do toho takový blázen jako někteří ostatní kámoši, z balonků se totiž nevysypou po jejich prásknutí žádné pamlsky, ale co už, sranda to je i bez pamlsků. Hlavně když ty balonky povyletí, poposkočí a já si s nima můžu ve vzduchu pinkat. Měl bych je práskat rychle, prý vyhrává ten nejrychlejší, ale to už pak není taková sranda a hlavně se pak tomu nikdo tolik nesměje. 

Minové pole mám ještě raději než zabíjení balonků. Minové pole je takový piknik v trávě. Dvounozí živočichové naservírují na trávník talířky s piškoty a jinými dobrůtkami, ozdobí to hračkami, balonky a soutěžíme konečně v tom, co mi při předchozích disciplínách nebylo dovoleno. Tedy abych co nejrychleji sežral co nejvíc dobrůtek. Do toho sem tam prásknu nějaký balonek, co potkám, a šup k nejbližšímu talířku s piškoty. Pánečci volají Ke mně, Ke mně moc brzo. Ještě jsem nestihl všechny talířky vyluxovat. Ale hned, jak budu mít hotovo, hned přijdu.  

V podvečer se koná karneval. Panička zas na mě ušila habaďůru. Teda kostým. Už jsem byl za dinosaura, krávu, včelu, kraba, tak jakou maškaru ze mě udělá tentokrát? Téma letošního karnevalu je halloween. Takže jsme s Vetřelcem vyfasovali kostým dýně. Já zralou oranžovou, Vetřelec žlutou nezralou, však je mladší. Vypadáme v ní oba jako dva napěchované sudy. Panička je vypolstrovala náplní z vlastního polštáře. Pelech jsem naštěstí ubránil. No a teď v těch dýních v tom vedru musíme zapózovat porotě. Koná se totiž přehlídka všech halloweenských strašidel a soutěž o tu nejlepší. Jsou tu pavouci, klauni, krvavé jeptišky, mrtvé nevěsty, kostlivci, duchové. Některých masek bych se i lekl, ale protože mám dobrý čuch, hned poznávám, že upír je Kost a Fredy Krueger je ve skutečnosti Voňavka. Brácha je duch, ale ten mi zas tak moc nevoní. Soutěž o nejlepší kostým nakonec vyhráli upíři. Ti mi teda pijou krev. 

Po karnevale se rozjede halloweenská párty. Máme k tomu vyzdobený altán svíčkami a na stolech halloweenské cukroví. A taky panička draží ty svoje vlastnoručně vyrobené figurky bulíků z fimohmoty. Tentokrát na motivy dýní a kostlivců. Výtěžek z dražby chce panička opět věnovat bulíkům, kteří dosud neměli v životě moc štěstí a hledají nové pánečky. A protože pánečci od táborových bulíků jsou prostě srdcaři a zároveň sysli všeho, co se byť jenom vzdáleně podobá bulíkům, i letos putuje do Bullterrier Rescue Slovakia hezká částka 7000 korun. Za ty kámoše dražitelům díky.

Tábor se pomalu chýlí ke konci. Zbývá už jen dobýt hrady Cornštejn a Bítov a domalovat polštáře. Dobytí hradů se mi zdá podstatně náročnější. Musím u toho šlapat po svých. Takový dlouhý štrůdl bulíků Cornštejn ani Bítov jaktěživ neviděl. Procházka je ale příjemná změna, můžu si zas označit nový rajón. V táboře už mám označený každý strom, sloup, roh a jiná podobná strategická místa svého vlivu. Na obou hradech uděláme společnou fotografii a vracíme zpět do tábora, aby dvounozí mohli dodělat polštáře. To je pohodlnější disciplína, můžu u toho odpočívat. V průběhu celého týdne na táboře probíhá pro dvounohé živočichy tradiční umělecký kroužek. Tentokrát si každý maluje svého bulíka na povlaky od polštářů. Musím pochválit nejen svoji paničku, ale i ostatní umělce. Všem se polštářky moc povedly. 

Granule v kyblíku jsou už na dně. Tábor je u konce. Panička pobíhá po boudě a snaží se věci složit zpátky do kufru. Všichni vypadají smutně, že už se jede domů, ale zároveň jsou všichni spokojení, odpočatí a plní nových zážitků, utopených špekáčků, bulloňských špaget a jiných dobrot. Na táboře bylo prostě krásně a můžeme se začít těšit na další ročník. Kéž bychom se zase ve zdraví všichni sešli. Haf.

Váš táborový reportér Miky